Jak to vidím
10.02. 2009DALŠÍ VIETNAM?
Je zajímavé, jak oblíbenou a vlivnou metodou politické debaty je využívání analogií. Česká republika (resp. Československo) má svůj ‚Mnichov‘, pro americkou politiku je podobným případem ‚Vietnam‘. V obou případech se jedná o historické situace, jež s sebou nesou značně negativní náboj: obvinit někoho z ‚mnichovanství‘ může být chápáno jako těžká politická urážka (nebo samozřejmě přiléhavý popis skutečnosti) a podezření, že USA vedou válku, která připomíná konflikt ve Vietnamu, znamená zaujetí velmi skeptického stanoviska.
Stejně pozoruhodné je, jak úporně američtí novináři analogie k vietnamské válce hledají. Ještě než došlo k zásahu proti Saddámu Husajnovi, objevovala se tato varování na stránkách amerických novin a týdeníků, a tento trend zesílil poté, co se bezpečnostní situace v Iráku zhoršila. Jakmile se díky navýšení počtu vojáků a promyšlené strategii velitele amerických sil v Iráku, generála Petraeuse, podařilo zdánlivě bezvýchodný stav zlepšit, našli si žurnalisté nový cíl: Afghánistán. Například obálka zpravodajského časopisu Newsweek z počátku tohoto měsíce nesla titulek „Obamův Vietnam“.
Protože Česká republika je v Afghánistánu vojensky přítomna a její zapojení do mezinárodních operací bylo výrazně posíleno ustavením provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar, je zcela namístě se ptát: je zde reálné riziko, že se konflikt v Afghánistánu vyvíjí podobně tragickým směrem, jako před čtyřiceti lety vietnamská válka?
Odpovědí je jednoznačné ‚ne‘, a to z několika důvodů. Zaprvé, počet vojáků mezinárodních jednotek je zhruba desetinový oproti maximálním počtům během vietnamské války a jejich ztráty jsou procentuálně nesrovnatelně menší (čímž pochopitelně nechci bagatelizovat rizika, s nimiž se vojáci mezinárodních sil, včetně českých setkávají, ani snižovat váhu oběti těch, kteří v operacích přišli o život). Operace se také vedou zcela odlišným způsobem: namísto rozsáhlého bombardování se podnikají přesně cílené nálety, namísto branců v oblasti působí elitní a zvláštní síly, které jsou pro tento úkol dobře vycvičeny.
Důležitější jsou ovšem další důvod, jímž je kombinace vnitropolitické a mezinárodní situace. Ve Vietnamu USA vedly boj proti centrálně organizovaným povstaleckým jednotkám, které od určitého momentu konfliktu fakticky nahradily pravidelné síly severního Vietnamu. Jeho snaha o regionální hegemonii ve spojení se silným nacionalismem, navíc po předchozí zkušeností vítězství nad Francií v 50. letech z něj činila velmi silného protivníka (který po ovládnutí jižního Vietnamu demonstroval svou moc okupací Kambodži a porážkou čínských expedičních sil na konci 70. let). Severní Vietnam byla navíc intenzivně podporován Sovětským svazem, jemuž se potíže USA v oblasti jihovýchodní Asie samozřejmě hodily. Navíc jihovietnamský režim, který USA ze strategických důvodů podporovaly, byl značně problematickým spojencem, už jen pro svou autokratickou povahu a zkorumpovanost.
Porovnáme-li tuto situaci s dnešním vývojem v Afghánistánu, najdeme paralel jen málo. Jednou z nich je předchozí zkušenost místních guerillových bojovníků s porážkou velmoci (vypuzení SSSR v 80. letech), další některé problematické aspekty současného režimu, zejména korupce a nízká efektivita státní správy. Jsou tu ale zásadní rozdíly: Zaprvé, demokratická legitimita vlády prezidenta Karzáího je dána výsledkem svobodných voleb. V zemi nepůsobí centrálně organizovaná vojenská opozice, podobná Vietkongu, ale spíše roztříštěné milice a guerillové skupiny. Tálibán sice představuje nebezpečného protivníka, může opřít o určitou podporu v tzv. kmenových oblastech Pákistánu a patrně jej v jeho aktivitách stále podporují i někteří příslušníci pákistánských tajných služeb. Rozhodně ale nejde o politickou sílu, která by byla svým rozsahem a podporou společnosti nebo zahraničních spojenců srovnatelná s povstaleckým hnutím ve Vietnamu.
Kromě určitých složek pákistánských ozbrojených sil navíc nemá Tálibán a Al-Káida žádnou jinou mezinárodní podporu. Rusko a Čína, byť jejich postoj k USA není právě přátelský, si v žádném případě nepřejí mít v blízkosti svých hranic nic, co by připomínalo předchozí tálibánský režim. Dokonce ani teokratický režim v Teheránu není z ideologicko-náboženských důvodů Tálibánu nakloněn.
Jednotlivé parametry obou zmiňovaných konfliktů se nám po bližším prozkoumání poskládají v diametrálně odlišné obrazy. Vietnamskou válku vedly USA proti vysoce motivovanému nepříteli, jehož agresivní politika pod vedením komunistického režimu měla silný nacionalistický náboj a regionální hegemonické ambice. Navíc byl severní Vietnam podporován finančně, materiálně, zpravodajsky a do určité míry i vojensky Sovětským svazem, který se v dané době dostával na vrchol své moci. Zatímco vietnamská válka byla fakticky vedena proti agresivnímu, nacionalistickému státu, v Afghánistánu se USA a spojenci z NATO potýkají se situací tzv. zhrouceného státu. V operacích nejde ani tak o porážku jasně definovaného nepřítele (z čehož výjimkou je samozřejmě Al-Káida), ale o obnovu afghánského státu prakticky ve všech jeho aspektech. Tato situace samozřejmě skýtá mnohá rizika, obnova zhroucených států není nic, v čem by až dosud mezinárodní společenství zvlášť excelovalo. Ale strašit v této spojitosti vietnamským scénářem je zkrátka pomýlené a zcela zbytečné.
