Jak to vidím
18.05. 2009MOCENSKÝ VZESTUP ČÍNY: ‚HARMONICKÝ ROZVOJ\'?
Nedávno jsem tu psal o rusko-čínském námořním incidentu, který upozornil na problémy ve vztazích těchto dvou zemí. Zmínil jsem, že Čína jako bezpečnostní aktér pro nás není primárním předmětem zájmu, ale že je dobré její kroky bedlivě sledovat, protože její vliv v mezinárodním systému nesporně narůstá.
Nejsem sám, kdo došel k těmto závěrům. Nedávno byla publikována nová obranná strategie australské vlády, která označuje mocenský vzestup Číny (a také Indie) za jednu z hlavních potenciálních hrozeb v dohledné budoucnosti. Austrálie na tento vývoj hodlá reagovat mimo jiné masivními investicemi do nejmodernějších vojenských technologií.
Australské stanovisko není nijak překvapivé nebo ojedinělé. Možnost, že se Čína stane zásadním bezpečnostním problémem, je již dlouho pečlivě studována zejména v USA, jejichž zájmy v pacifické oblasti (zejména vztah k Tchaj-wanu a spojenectví s Japonskem, Jižní Koreou a právě Austrálií) by mohly být čínskými kroky ohroženy. Důvody ke znepokojení tu samozřejmě jsou: přetrvávající pnutí (byť v současné době zmírněné) mezi Čínou a Tchaj-wanem, současné čínské aktivity v Africe (zejména v Súdánu) nebo neustále a rychle rostoucí čínský obranný rozpočet. Ten se v minulém roce zvýšil o 17.6% a v letošním roce má stoupnout o výrazných 14.9% na celkových 70 miliard dolarů.
Nic z toho samozřejmě neznamená, že konflikt s Čínou je nevyhnutelný. Čína je pro Evropu i USA důležitým obchodním partnerem (pro Austrálii dokonce tím nejdůležitějším). Postupující ekonomická propojenost i šíře ostatních kontaktů s Čínou (včetně masivních počtů čínských studentů získávajících vzdělání na amerických a evropských univerzitách) zaručuje, že izolace a vzájemná neinformovanost, která provázela vztahy Západu se Sovětským svazem, je minulostí.
Na druhou stranu, Čína v určitých situacích reaguje velice podobně jako někdejší SSSR. Nejde jen o přecitlivělost na jakoukoliv kritiku týkající se např. perzekuce čínských disidentů nebo brutálního potlačování opozice v Tibetu. Ilustrativní mohou být incidenty u ostrova Chaj-nan, kde čínské „rybářské“ lodě ohrožují bezpečnost amerických plavidel. Žádný stát samozřejmě nemá rád zpravodajské aktivity svých soupeřů, ale plavidla USA operují striktně v mezinárodních vodách a čínské námitky, že svou činností narušují tzv. zvláštní ekonomickou zónu Číny, jsou jednoduše absurdní (zóna se týká výhradně hospodářských práv typu využívání nerostných surovin z mořského dna).
Čínské uvažování dobře dokumentuje i reakce na zmíněnou australskou strategii. „Nezávislí“ čínští odborníci se předháněli v konstatováních, jak absurdní je pokládat za bezpečnostní hrozbu zemi, která před několika lety ústy prezidenta Chu Ťin-tchaa vyhlásila strategii „harmonického rozvoje“. Přitom právě neochota čínské strany uznat, že její mocenský vzestup vyvolává problémy, může paradoxně vést k podezření, že skutečné čínské záměry jsou odlišné od těch oficiálně deklarovaných. Zkušenost se Sovětským svazem, který každou svou agresi halil do hávu „míru“ a přátelství“, ještě není zapomenuta.
Aniž bych chtěl předjímat, jak se budou vztahy Západu s Čínou vyvíjet, jsem přesvědčen, že předpokladem opravdové spolupráce a důvěry je schopnost kritické reflexe a sebereflexe. Zatím se mi nezdá, že by byl tento předpoklad na čínské straně naplněn. A je otázkou, zda kdy bude, aniž by v Číně došlo k zásadním politickým změnám.
