Jak to vidím
16.03. 2009OBAMA A RADAR
Poslední dobou se v médiích množí zprávy o přehodnocení postoje ke komponentům systému protiraketové obrany v České republice a Polsku novou americkou administrativou. Prezident Obama i ministryně Clintonová se zatím vyjadřují spíše v náznacích. Dosavadní informace mohou ale snadno vyvolávat dojem, že se Česká republika a Polsko stávají jen figurkami ve hře, jejímž předmětem jsou vztahy mezi USA a Ruskem a íránský jaderný program.
Před několika měsíci jsem na tomto místě napsal, že bych sice Baracka Obamu nevolil, ale ocenil jsem jeho postoj k Rusku a protiraketové obraně. Stále doufám, že během své dubnové návštěvy americký prezident rozptýlí obavy, které výroky představitelů jeho administrativy vyvolaly. Jedna věc je totiž snaha najít účinnou strategii, která má zabránit Íránu získat jadernou zbraň; něco úplně jiného je hazardování se spojeneckými závazky.
Pokud by se ukázalo, že Obama je skutečně ochoten vyměnit rozmístění součástí protiraketové obrany v Česku a Polsku za příslib ruské pomoci, jednalo by se z americké strany o závažnou taktickou i strategickou chybu. Z taktického hlediska je velmi pochybné, zda by Rusko skutečně změnilo svůj postoj k Íránu a zda by tato změna byla trvalá. V budoucnu by Rusku nic nebránilo, aby svůj názor ‚pružně upravilo‘. USA by přitom za svou vstřícnost zaplatily ‚tvrdou měnou‘ – totiž otevřením střední Evropy pro pronikání ruského vlivu, který zde byl výrazně omezen po skončení studené války v Evropě. Takový krok by mohl mít obtížně zvratitelné důsledky – pro Českou republiku, ale i pro středoevropský prostor nebo povahu spojeneckých závazků v NATO.
Taktický ústupek by tak měl závažné strategické dopady. Jeho odůvodnění je přitom velmi sporné. Pokud snaha přimět Írán k zastavení jeho vojenského jaderného programu selže, nabude potřeba systému protiraketové obrany na naléhavosti. Rozmístění systému ve střední Evropě by však poté bylo politicky mnohem komplikovanější než dnes. A samozřejmě nejde jen o Írán: šíření raketových technologií je faktem, s nímž je do budoucna nutno počítat a bránit se jeho negativním dopadům. Bez funkčního systému protiraketové obrany by euroatlantické společenství postrádalo jeden z pilířů, které posilují jeho bezpečnost a rozšiřují možnosti jeho obrany i případný prostor pro vyjednávání.
Smutné je, že celá situace by byla mnohem méně politicky vyhrocená, kdyby česká politická reprezentace jako celek zapojení do systému protiraketové obrany podpořila. Rusku by se nebyl otevřel prostor pro jeho současné vměšování do naší bezpečnostní politiky a USA by měly méně důvodů zvažovat politickou nákladnost celého projektu. Je škoda, že tato fakta mnozí stále odmítají vidět. Svou rozpolceností otevíráme dveře Rusku v situaci, kdy USA, zdá se, přehodnocují důležitost našeho regionu pro své zájmy. Času na nápravu bohužel není mnoho.
