Jak to vidím
17.09. 2009OBAMOVO SELHÁNÍ
V březnu jsem na tomto místě vyjádřil obavu, že se Česká republika a Polsko stávají jen figurkami ve hře, jejímž předmětem jsou vztahy mezi USA a Ruskem a íránský jaderný program. Dnes se bohužel potvrdilo, že tyto obavy byly oprávněné.
Jsem přesvědčen, že se prezident Obama svým rozhodnutím o odstoupení od úmyslu vybudovat v České republice naváděcí radar a v Polsku základnu antiraket dopustil zásadní strategické chyby, která může mít pro Českou republiku, náš region, NATO i samotné Spojené státy nedozírné následky.
Ačkoliv se Obamova administrativa ohání technickými daty, je zjevné, že podstata rozhodnutí je politická: získat ruskou pomoc pro nátlak na Írán a pro další mezinárodní aktivity (jako je iniciativa k odstranění jaderných zbraní). Tento krok může, čistě racionálně, vypadat logicky, podle mého názoru ale spočívá na mylném předpokladu, že Rusko bude ochotno hrát podle amerických pravidel. Tohoto omylu se dopustil již během druhé světové války F. D. Roosevelt, což mělo zvláště pro východní Evropu tragické důsledky.
Ruská podpora americké politiky vůči Íránu zůstává i nadále nejistá a Moskva může svůj postoj kdykoliv změnit, aniž by za to musela jakkoliv zaplatit. Poučení, které z toho ruská diplomacie vyvodí, bude jediné: nevybíravý nátlak, výhrůžky a agresivní chování se vyplácejí. Obama tím dokořán otevřel dveře, jimiž se Rusko snaží vrátit do geopolitického prostoru, který bylo po roce 1989 nuceno opustit.
Obama dal také jednoznačně najevo, že diplomatická spolupráce s Ruskem má pro něj přednost před zájmy aliančních partnerů, čímž velmi nešťastně podkopává víru v hodnotu spojeneckých závazků. Stranou ponechávám skutečnost, že prezident, který svého předchůdce hojně kritizoval za jednostranné kroky, nechal kvůli reálpolitickému kalkulu padnout pod stůl řádně podepsanou mezinárodní smlouvu.
Dnešní rozhodnutí také mimořádně ztížilo postavení evropských příznivců USA (mezi něž se počítám), kteří do obhajoby amerického plánu na zřízení evropského pilíře protiraketové obrany vložili nezanedbatelný politický kapitál. Důsledek bude jediný: posílení těch, kteří volají po oslabení transatlantické vazby, zastánců „autonomní“ evropské bezpečnostní a obranné politiky a propagátorů „politiky všech azimutů“ v nejrůznějších podobách. Sníží to americký vliv, zvýší riziko třenic mezi soutěžícími evropskými velmocemi. Těžit z toho bude jedině Rusko.
Ke kritice nového amerického postoje musím ale dodat podstatné upřesnění: Nejednotnost české politické reprezentace, názorové veletoče vedení ČSSD (pan Paroubek v nich ostatně, jak vidno tento týden, dosahuje skutečného „mistrovství“), torpédování návrhu na rozšíření českých aktivit v Afghánistánu v momentu, kdy prezident Obama volal po posílení jednotek – to vše muselo v americké straně vyvolat dojem, že by si snahou o umístění radaru u nás zadělávala na problém. Když nás nyní USA ve věci protiraketové obrany házejí přes palubu, je to do značné míry naše vlastní vina. Ačkoliv bych se rád mýlil, obávám se, že důsledky tohoto selhání pocítíme velmi rychle.
