Jak to vidím
23.11. 2009OBRANA VLASTI – VIZE 2020
Obrana vlasti, tedy zajištění vnější bezpečnosti republiky je jednou z klíčových rolí státu, rolí nepřenositelnou do soukromoprávní sféry.
Při formulaci východisek pro efektivní a současně funkční způsob zajišťování celistvosti a nedotknutelnosti území a obyvatel republiky je pochopitelně správné nahlédnout do moderní historie a hledat v ní inspiraci, vždyť hrdinství a odvaha československých legionářů stála u vzniku samostatného československého státu a nefalšované vlastenectví Čechů a Slováků bojujících během 2. světové války jak ze Západu, tak z Východu proti nacistickému teroru určitě musejí být vzorem pro českého vojáka jedenadvacátého století. Stejně tak je ale nezbytné pokukovat po funkčních a fungujících současných armádách podobných zemí (rozlohou i geopolitickou situací), u kterých nedošlo ke čtyřicetiletému přerušení svrchovanosti velení, jako tomu bylo u naší armády, která byla během komunistické diktatury zcela podřízena v rámci tzv. Varšavského paktu velení sovětské Rudé armády.
Pokud se tedy tímto necháme inspirovat, pak obrana naší vlasti v příštích deseti a více letech by měla vycházet z následujících 5 premis.
1) Základním východiskem bylo, je a bezesporu bude naše aktivní a troufám si tvrdit i aktivistická spoluúčast na kolektivní obraně uvnitř Severoatlantické smlouvy, uvnitř NATO. Jestliže v roce 2020 oslavíme jedenadvacáté výročí našeho členství v tomto \"klubu obranyschopných\", musíme se velmi zásadně postarat uvnitř tohoto společenství, aby skutečně bylo co slavit. Vždyť již dnes se toto obranné souručenství demokratických a svobodných zemí západní Evropy a Severní Ameriky stává více místem sdílení informací a méně místem konkrétní vojenské akce. A jsem přesvědčený, že právě my, země s tak neblahou zkušeností se zradou spojenců, bychom měli v orgánech NATO velmi silně a velmi nahlas vyžadovat udržování akceschopnosti, flexibility a loajality spojeneckých armád. Stejně tak je v zájmu republiky, ale i celé aliance, aby v roce 2020 byly našimi aliančními partnery Ukrajina a Gruzie, proto je naší povinností toto rozšíření prosazovat.
Jednou větou – aktivní a loajální partnerství uvnitř rozšířené NATO
2) Dalším neoddiskutovatelným prvkem při obraně vlasti je politicko-vojenský vztah k Ruské federaci. Imperiální zájmy této světové velmoci (a tou RF je, ať se nám to líbí nebo ne) jsou k České republice poněkud majetnické, v myslích některých ruských generálů jsme jistě spíše vazaly než suverénními partnery. A protože existuje v naší zemi nemalá pátá kolona těchto zájmů, komunisté bývalí, současní i budoucí, je nezbytné, aby reprezentace republiky stále dostatečně nahlas a dostatečně srozumitelně o těchto ruských zájmech mluvila, a to i na půdě mezinárodních organizací, především však na půdě NATO. Vždyť je-li zcela otevřeně předmětem cvičení armády Ruské federace jaderný útok na Polsko, tedy jednoho z našich sousedů a současně aliančních partnerů, pak kdo jiný než právě my spolu s dalšími zeměmi bývalého tzv. sovětského bloku bychom měli ve struktuře aliance proti tomuto prosazovat přinejmenším štábní plánování obranné vojenské operace. Současně je ale nezbytné s Ruskou federací a jejími ozbrojenými silami spolupracovat tam, kde existuje společný jmenovatel. Absolutně totiž platí věta, že RF je pro nás i pro celou alianci partnerem. Není tedy sice spojencem, ale v žádném případě nesmí být protivníkem.
Jednou větou – ostražitá spolupráce s Ruskou federací
3) Dalším významným hybatelem v otázkách vnější bezpečnosti naší vlasti je bezesporu Evropská unie. Na základě Evropské bezpečnostní strategie jako klíčového dokumentu EU v této oblasti se budeme i v následujících letech spolupodílet na vytváření společných evropských vojenských jednotek připravených k nasazení a jistě budeme také účastni ve vojenských operacích EU, přinejmenším na úrovni důstojníků ve štábech velení. Čeho se však musíme vyvarovat, co musíme prosazovat ve všech strukturách EU, aby nedocházelo k duplicitě. Duplicitě s aktivitami NATO. Neboť je to bezesporu právě NATO, které v druhé polovině minulého století a na počátku třetího tisíciletí jasně prokázalo svoji vojensko-obrannou schopnost a je naprosto nepřijatelné, aby o ni byla aliance nekomunikací mezi NATO a EU připravena.
Jednou větou – úzká a funkční domluva uvnitř EU, která nesmí ohrozit akceschopnost NATO
4) Čtvrtou premisou pak musí být velmi těsná spolupráce se Spojenými státy. Byť USA jsou našimi spojenci uvnitř NATO, pak máme-li celou řadu velmi specifických smluv i vojenského charakteru s našimi sousedy, je zcela pochopitelné, že totéž můžeme a musíme mít i se spojencem, který nikdy v historii naši zem nenechal \"na holičkách\", stál v druhé dekádě minulého století u vzniku samostatného Československa, pomáhal jej ve čtyřicátých letech osvobozovat a svým tlakem na Sovětský svaz byl bezesporu nejvýznamnějším hybatelem pádu komunismu i u nás. Proto je v životním zájmu naší vlasti velmi úzce spolupracovat s USA v oblasti vojenství, a to jak na vědecké a výzkumné bázi, tak i možnou účastí amerických vojáků na základně protiraketové obrany na našem území.
Jednou větou – těsná, nikoliv však exkluzivní a rovnoprávná spolupráce s USA
5) A konečně předpoklad poslední, pouze však pořadím, nikoliv významem, je vztah nás všech, kteří tvoříme společenskou atmosféru a o volbách si vybíráme své reprezentanty, ke \"svým vojákům\". Prestiž Armády České republiky je vysoká a je na nás všech, aby tomu bylo i nadále. Tomu však, ale musí také odpovídat rozpočtový rámec, ve kterém se budou naši vojáci pohybovat. Proto je nezbytné vyslovit veřejný závazek, že podíl výdajů na českou armádu v následujících letech nepoklesne pod 5 % z objemu výdajů celého státního rozpočtu. Jen s takovou jistotou je totiž naše armáda schopna spolu s partnery v NATO a EU plánovat a především reálně zajišťovat obranu vlasti.
Jednou větou – sebevědomá česká armáda s vysokou prestiží a stabilním zdrojovým rámcem
