Jak to vidím
26.02. 2009RUSKO-ČÍNSKÉ VZTAHY: MIMO ZÁJEM ČESKÉ REPUBLIKY?
Incident z minulého týdne, kdy ruský křižník potopil ‚čínskou loď‘ (ve skutečnosti plavidlo vlastněné hongkongskou společností plující pod vlajkou Sierra Leone s indonéským kapitánem), je navzdory své mediální přitažlivosti a smrti několika námořníků pouhou epizodou v rusko-čínských vztazích. Následné reakce Ruska a Číny však ukazují několik důležitých trendů, kterých stojí za to si povšimnout.
Předně je dobré upozornit na výročí rusko-čínské války na Ussuri, která proběhla před třiceti lety, v březnu 1969. Vnitřní roztržka v ‚táboru míru‘, jak se komunistické diktatury s oblibou titulovaly, nakonec dovedla Maovu Čínu a post-stalinistický Sovětský svaz až k ozbrojenému konfliktu. Přestože boje na Ussuri trvaly jen krátce, vzájemně nepřátelské akce se táhly mnohem déle: Sovětským svazem podporovaný Vietnam podnikl koncem roku 1978 invazi do Kambodži, kde vládl hrůzný Pol Potův režim pod čínskou kuratelou. Čína na tento krok reagovala přímým vojenským útokem na Vietnam – vzájemný konflikt si v krátké době vyžádal několik desítek tisíc obětí. Ani sovětská okupace Afghánistánu se Číně hrubě nelíbila a nelibě nesla pocit stále důkladnějšího obklíčení (na severu SSSR, na jihu Vietnam, na západě komunistický Afghánistán).
Po těchto událostech bylo jen logické, že i po pádu komunismu ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu na sebe Čína a Rusko hledí s nedůvěrou. Incident z minulého týdne ale také obrátil pozornost k faktu, že se poměr sil postupně obrací. Zatímco během studené války byl SSSR jasně silnějším aktérem, z jehož vlivu se čínští komunisté snažili vymanit, dnes je situace přesně opačná. Čína je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik a nejlidnatějším státem světa. Svůj ekonomický vzestup začíná postupně proměňovat ve vojenskou sílu. Dalším výrazným jevem je čínská imigrace do vyprázdněných oblastí ruské Sibiře. Podobně, jako měla Čína důvod obávat se obklíčení Sovětským svazem a jeho satelity v 70. a 80. letech, bojí se dnes Rusko mocenských důsledků čínského vzestupu.
Co z toho plyne pro Českou republiku? Za prvé, mocenský vzestup Číny je faktorem, který bychom měli velmi důkladně analyzovat, byť se nás zdánlivě bezprostředně netýká (ovšem záležitosti typu zbrojního embarga, které na Čínu uvalila EU, ale jež by některé členské státy rády zrušily, jsou pro nás aktuální už teď). Za druhé, je třeba brát s rezervou zvěsti o tom, že se na východě Asie rodí ve spolupráci Ruska a Číny protiváha NATO. Oba státy jsou sice členy Šanghajské organizace spolupráce (spolu s nimi ji tvoří Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán), poměrně čile spolupracují v oblasti zbrojního obchodu a čas od času pořádají společná vojenská cvičení, to je ale prakticky vše. Spojenectví s Čínou je pro Rusko spíše propagandistickým nástrojem než upřímně sledovanou politikou. Pokud by toto spojenectví reálně existovalo, znamenalo by to pro ně možnost návratu do pozice globální supervelmoci. Tak tomu ale není: Rusko je jen regionální velmocí a jediným prostředkem globálního vlivu jsou jeho jaderné zbraně. Ve skutečnosti je pro Rusko mocenský vzestup Číny potenciální hrozbou.
Pro Českou republiku jako součást NATO a EU je důležité vědět, že ruské proklamace o vlastní síle nebo ‚vyvažování‘ Západu jsou falešné. Rusko pochopitelně problém je: je problémem pro postsovětské republiky a je problémem i pro nás. Důležité ale je si uvědomit, že jeho síla zdaleka není taková, jak se nám ruská zahraniční politika snaží namluvit. K jejímu vyvážení stačí přijetí a hlavně provádění rozumné politiky v rámci NATO i Evropské unie, takové, která Rusko odkáže do příslušných mezí (což rozhodně není případ včera zveřejněných francouzsko-italských fantasmagorií o tom, že by Evropa a Rusko měly vytvářet ‚společný bezpečnostní prostor‘). Naděje na úspěch je v takovém případě velká: Rusko si vůči rozhodně si počínající Evropě nedovolí postupovat agresivně – dobře ví, že od nás mu žádné nebezpečí nehrozí, což se nedá říci o sílící Číně. Platí, že Evropa se může ve vztahu k Rusku porazit jen sama. Kéž bychom si to byli schopni uvědomit.
